…trhám květiny. Jedna růže, druhá růže, třetí růže, čtvrtá růže, pátá… a dělám to jen pro sebe… Už jich mám šest, sedm, osm, devět a otupělou myslí běží obrazy…
Mladý muž či snad ještě chlapec kráčí potemnělou ulicí. Ve tváři pevně vepsán odhodlaný výraz. Jde stále dál ulicí a meč u pasu v pravidelném rytmu naráží do kožené zbroje. Jde stále dál ulicí a dlouhé černé vlasy vrhají stín do obličeje, v němž se pořád zračí odhodlání splnit poslání, zabít. Jde stále dál ulicí a pochodně planoucí na budovách okolo prodlužují stín jeho už tak dost vysoké postavy. Jde stále dál ulicí a posléze se zastavuje před sídlem muže, jehož má zabít, čaroděje.
…Jiné květiny…jak jen se jmenují? Moje mysl je pomalá, nevzpomínám si… Tulipány! Ano! Jsou to tulipány. Jeden, dva, tři, čtyři tulipány…Něco si vybavuji. Pět, šest, sedm tulipánů… Znovu se myslí rozebíhá proud vzpomínek…
Svalnatá ruka buší na dveře. Zvuk se rozléhá. Dveře se otevírají. Za nimi nikdo není. Muž či snad ještě chlapec postupuje chodbou a svírá hlavici své zbraně prsty pravé ruky. Jde dál chodbou a jeho nervozita se zvětšuje, o to víc ale roste i odhodlání. Blíží se ke dveřím. Ruka vytahuje meč. Krásná zbraň. Dveře se otevírají.
…A tahle květina?Ano, to je má oblíbená. Sedmikráska. Bílé kvítky v mé pomalé a neohrabané ruce. První, druhý, třetí kvítek a cítím bolest v hlavě. Čtvrtý, pátý, šestý a sedmý po štěstí… Ne! Znovu? Obrazy…
Místnost. Ne, krypta! Živí mrtví! Mnoho živých mrtvých. A naproti muži (či snad chlapci?) stojí dva živí. Čaroděj a učeň? Ano, kdo jiný? Muž nebo možná ještě chlapec se rychle rozbíhá proti čaroději, ale do cesty se mu staví mnoho nestvůr. Začíná boj.
…jistě, jistě nezapomenout tuhle maličkou… Ano, fialky! První, druhá, třetí, čtvrtá fialka. Mou mysl znovu zaplavují vzpomínky…
Meč se míhá jako jazyk hada a stejně tak kouše a rozsévá smrt. Smrt? Vždyť oni již jsou mrtví! Tedy rozdává pokoj a klid po smrti. Tři nestvůry beze zbraně, jedna padá dříve, než stačí dojít dost blízko, druhá, snad překvapena, sama nabíhá na čepel a meč svítí. Rudě svítí. Snad krví? Ne. Obrazem krve! Zrůdy nekrvácí. Třetí stvůra útočí. Kryt. Příliš pomalu. Pařát drásá kůži. Ale muž (či snad ještě chlapec?) bojuje dál. Další příšery. Meč zpívá. Dvě příšery padají k zemi a jiné znovu přicházejí. Meč zpívá píseň smrti. Druhé smrti. Další stvůra a další útok, další stvůra a další kryt. Paže již umdlévají, tělo slábne. Reakce se zpomalují. Kryt. Pozdě. Spár dopadá na hlavu a trhá kůži, rudo před očima a muž (nebo přeci jen chlapec?) padá k zemi. Slova, slyší slova. „Dobré tělo, mladé, silné. Snad ghúl, můj mistře? Nebo snad raději fext?“ A odpověď, ještě odpověď. „Myslím, že ghúl postačí.“ Muž (nebo snad ještě chlapec?) pomalu umírá, umírá s hrůzou a děsem v obličeji – mém obličeji.
…dál trhám květiny. Až jich natrhám dost, položím je na prázdný hrob. Na prázdný hrob s mým jménem…
